Živel oheň

Slovo oheň pochází z praslovanského kořene ogń, které vychází ze staroindického agníh, Lat. ignia. Kořen je sice pradávný, ale nepůvodní, tj. vznikl jako složenina, odvozenina od něčeho. Odpradávna se pravděpodobně rozlišovaly dva typy ohně - sakrální, božský, kultovní, obětovní (ogń, ignis) a naopak přírodní a obyčejný (řec. pýr - pyrotechnika). Toto rozlišování se pak později ve všech jazycích zúžilo na jeden název. Slovanština však podržela oba kořeny dlouho, takže je dodnes používáme: např. pýr - pára - pařit - opar - pálit. Sahá-li rolišování role ohně do nejstarších údobí lidstva, pak to má zřejmě hluboký smysl, což si vysvětlíme později. Ještě dodejme, že posvátný oheň byl vždy rozděláván třením dřívka o dřívko a zřejmě je spojen se zázrakem a úžasem schopnosti vyrobit oheň vlastními silami. Ten, kdo na úsvitu lidstva přinesl lidem oheň (možná Prométheus, který jej ukradl bohům), musel být považován za prvního génia v dějinách lidstva. Stejně tak si s sebou oheň vždy nese symboliku inspirace božské jiskry. Jiskra je také všeslovanské slovo, které má souvislost s významy záře a prvopočátku všeho, ale také se slovem křídlo - jako něco, co způsobuje létání - že jiskry vyletují z ohně. Lat. scato = prýštím. Slovo paprsek znamená původně let dráhy odskočivších jisker směrem z pomyslného středu směrem do kruhu (odtud paprsky jako loukotě kola). Angl. spark = jiskra, lat. spargó = trousiti, kropiti, stříkati. Tyto a další konotace odkazují k pradávným asociacím ohně, prýštění ze středu k obvodu, božské inspiraci, prapočátku bytí a mužské sexualitě. (Konec konců ve většině mýtů vesmír stvořil On, nikoliv Ona).

Ohnivý člověk je živý a expanzivní. Je poháněn silou směřující vzhůru, touží se zbavit omezení země a dostat se vzhůru ke slunci, respektive "na výsluní", chce být ve středu pozornosti, být obdivován, chce zářit a šířit světlo, chce být centrem všeho jako slunce. Zatímco hořící, doutnající oheň směřuje sdola nahoru, prapůvodní ohnivost spíše vylétá ze středu na obvod, stejně jako loukotě kola nebo paprsky slunce.

Pokud je oheň posvátný a božský, proč je křesťanstké peklo plné ohně? Pravděpodobně to souvisí s potlačením živoucí symboliky ohně z náboženského vědomí západního člověka a její projekce do temnoty. Vždyť symbolika křesťanská odpovídala znamením ryb a vodě, peklo pak bylo zákonitě plné ohně, resp. vytěsněné vášně a chtíče. Staří Řekové to měli naopak, Platón pokládal oheň za nejvznešenější živel, a jejich podsvětí bylo spíše studené, temné a vlhké.

Oheň je dobrý sluha, ale špatný pán. Proto musí být podřízen kontrole - vůli - jinak se stává silou destruktivní. Není-li člověk "zapálen" pro ideály, jež před svým vnitřním zrakem vidí jako slunce, stává se však naopak svévolný a bezohledný. Bez upevňujících mravních zásad se oheň rozšiřuje tam, kam zrovna vane vítr a stává se pokrytcem. Je-li pro ideály "zapálen" příliš, stává se náboženským fanatikem - horlivcem, "horkou" hlavou, božským šílencem. Vidíme tedy, že člověk ohnivého živlu musí nalézt rozumnou míru trvalého vynakládání energie určitým směrem, v souladu se svými ideály a mravním zákonem.

Jiskra, která zažehuje oheň, odpovídá impulzivitě a spontaneitě ohnivého člověka, který dodává ostatním nové podněty: může "sršet" nápady a humorem. Jiskra, která zapaluje, odpovídá i mužské plodivé síle. I mytický počátek světa v podobě "plodivého slova", které "zažehuje" vesmírný řád navzdory prapůvodní temnotě a chaosu, odpovídá symbolice ohně. Koneckonců i "big bang theory" - teorie velkého třesku sem spadá také. Ohnivému člověku je však zatěžko dokončit, co jednou začal. Srší nápady a inspiruje ostatní, kteří pak sklidí plody jeho nápadů, protože mají trpělivost o plody pečovat (živel země a vody).

Horká krev, horká hlava, spalující vášeň, hřejivé srdce - tyto metafory vyjadřují proměnlivou intenzitu ohně. Oheň však také očišťuje. Ve své posvátné, božské podobě spaluje vše nečisté a nízké, aby duše mohla vystoupat do vyšších sfér. Člověk očištěný božským ohněm se nám jeví jako ušlechtilý a mravně krásný. Na druhé straně tu máme oheň pekelný, který zahaluje pyšné, arogantní a samolibé ego dýmem, přes který nevidí. Čistý oheň je oheň bez kouře, prohlubuje jasnost a dává vhled. Pekelný oheň stravuje a škvaří duši "ve vlastní šťávě" svých vášní a bludů a vypařující se šťáva se po procesu spalování transformuje v mlhu a kouř, přes níž samolibý "ohnivec" nevidí kolem sebe nic, než sám sebe. "Nevidí si přes špičku nosu," říká se. Oheň může plát pokorně jako svíčka, ale může také dýmat, čoudit, žhnout, chrlit plameny, vřít a vybuchovat a zanechávat po sobě "spálenou zemi". Expanzivní oheň spolyká všechnu svou "potravu", vyčerpá všechny přírodní zdroje a "vyhoří". Což také hrozí současnému lidstvu, které neumí hospodařit se svými zdroji. Pralesy (element země) se "spalují" a globální klima se "otepluje".

Ohnivý člověk je inspirátor "zapalující" druhé svým entuziasmem. Entuzisasmus odpovídá řeckému slovu theos (bůh) a znamená "býti bohem prostoupen". Tato nakažlivá prostoupenost energií dává člověku charisma a schopnost vést. Ohnivé typy najdeme mezi náboženskými fanatiky a proroky, ale i vědeckými průkopníky, vojevůdci, politiky, podnikateli a hazardními hráči, protože milují riziko a vzrušení a na rozdíl od jiných typů se nebojí nebezpečí - je pro ně výzvou. Oheň expanduje i za cenu sebezničení. Jen božský oheň je mírný. Proto v antice považují za největší hřích zpupnost, megalomanii, což není jic jiného než projev sebestravujícího a slepého ohně: vzpomeňme na Nera. Ale také na Fidela Castra nebo Che Guevaru, kteří z ohnivého elementu těží své charisma. (Fidel samozřejmě už jenom doutná). Anebo z jiného konce: Jana Husa nebo Jana Palacha, který zapálil svou pochodeň, aby vzburcovat spící svědomí svého národa v jeho půlnoci. I Hus nebo Palach jsou jiskrami, které spěchají k návratu do středu ohně.

Ohnivý člověk dokáže dodávat odvahu a naději ostatním, dokáží oslnit jistotou svého přesvědčení a víry, která je pro druhé činí fascinujícími, protože dav trpí nejistotou ohledně směru, kterým by se měl vydat a čeká, kam vůdce ukáže; následně přejímá jeho sílu a vůdce sílu davu. Potřebují se jako slunce a paprsky, jako střed a obvod kruhu. Ohniví lidé dokáží vlít druhým oheň do jejich žil a srdcí, ukázat jim nový směr vývoje (nebo výboje?), který druzí zatím nevidí. Jakoby byli majáky, které šíří světlo a ostatní se kolem nich shromažďují jako kdysi dávno pravěcí lovci okolo ohně, který jim dával pocit bezpečí v okolní všeprostupující temnotě.

Oheň, který šíří světlo, však vidí stíny, které vrhá jen na svém okolí, nikdy ne u sebe. Není k sobě dostatečně kritický, objektivní náhled na sebe sama mu uniká. Je schopen kriticky a rozhořčeně napadat a osočovat druhé za jejich mravní poklesky, ale svoje vlastní nevidí. To je největší slabina ohnivého typu. Je jím slepá skrvna na sítnici vlastního oka.

"Třísku v oka bratra svého zříš, a trám ve svém oku nevidíš." (evangelium sv. Tomáše)

Oheň je jako slunce ve středu všeho živého. Dle své stupně zralosti je ohnivý člověk velkorysým zdrojem moudrosti a pokoje, k němuž se druzí přicházejí zahřát za studené noci - nebo zdrojem nesvárů a nepokojů vyplývající ze zaslepenosti mocí a neschopnosti uvědomit si vlastní chyby.

V tomto kontextu je paradoxní další Ježíšovo apokryfní prohlášení, zamlčené v oficiálním evangeliu:

"Hodil jsem na svět oheň a udržuji jej, dokud neshoří."

Ježíše můžeme vnímat jako spasitele ohnivého typu (se všemi jeho paradoxy), jehož záře byla církví zmírněna na intenzitu, která její existenci přestala ohrožovat. Asi v tomto kontextu říká Nieztsche (samozřejmě také ohnivý typ), že prvním a posledním křesťanem byl Ježíš Kristus. Církev naopak odpovídá elementu země. Každý revolucionář, který nepadne v boji, se ke stáru stává pouhým šerifem střežícím tentýž pořádek, vůči němuž kdysi bojoval. Proč? Protože moc korumpuje.

Negativní stránkou ohnivého člověka je povyšování se. Slunce je sice zdrojem všeho života, avšak je rozdíl, zda své ego považujeme za sluneční paprsek nebo za slunce samé. Nejkrásněji to vyjádřil Ludvík XIV. konstatováním "Stát sem já!"

Nebo si vzpomeňme na Vlastu Buriana nebo na další skvostné "ohnivé" herce, kteří sice "srší vtipem" až létají jiskry, ale nesnesou vedle sebe rivala stejných kvalit, kterého automaticky touží ponížit a učinit z něj svého sekundanta - spíše než rovnocenného partnera. Slunce smí být totiž jenom jedno, ostatní mají právo se okolo něj pouze "točit". Stínem ohnivého typu je tedy skrytá rivalita vyplývající z neshchopnosti ukáznit svůj egoismus, podřídit jej vyššímu principu. Naopak: nevědomky své ego umístí na nejvyšší piedestal. Tento stav věcí není typický jen pro divadlo, ale i pro naši politickou "scénu", která pak divadlo připomíná. Sebestředný "ohnivec" neuznává jiných kvalit, než své vlastní. Tím si však sám zastavuje cestu k rovnováze a harmonii, vyplývající z optimálního poměru různých kvalit, a zůstává věčně nespokojen. Nenastoluje řád plodivým slovem (logos), ale prohlubuje chaos jako Attila "Bič boží".

Člověk typu oheň (stejně jako vzduch) miluje nezávislost. Vzduch však vane "kam se mu zlíbí", nechá se unést: Oheň je naopak vázán k místu, které poskytuje palivo. Je na něčem závislý. Je náruživý. Oheň věčně bojuje s gravitací (přitažlivostí k zemi, tělu, proměnlivé a těkavé vášně k opačnému pohlaví). Mění objekty své touhy, ale připoutanost k tělesnému zůstává. Je přitahován k zemi, ale touží vzlétnout do výšky. Je rozkročen mezi nebem a zemí. Žije v neustálém napětí člověka, který touží překonat své připoutání. Pokud by nehleděl k nebi a ušlechtilým ideálům, zalkne se vlastní zpupností, neboť bude chtít všemu vládnout a být ve středu všeho. Pokud by nehleděl k zemi, ztratí se ve svém fanatismu nebo vzdušných zámcích jako Don Quijote. Musí se naučit trpělivosti, pokoře a toleranci, přiznat si své chyby a nehledat je v druhých, rozpoznat mihotání stínů, které jeho plameny vrhají. Musí se naučit své duševní nečistoty trpělivě "spalovat" sám v sobě a směřovat k očištění. Ať už hráč, fantasta, herec, erotoman, nebo feťák, musí se vymanit ze svých závislostí a náruživostí a probudit se ze své slepoty a bezohlednosti vůči ostatním. Jinak je jeho osudem věčná nespokojenost pohánějící ho z místa na místo, nutkavé hledání nových a nových objektů, jež může jeho oheň pozřít a strávit, místo aby se soustředil na očištění svých (temných) nevědomých tendencí a jasu svého vidění, který může svít na cestu nejen jemu samému. Božský oheň se však nevnucuje násilím a mečem. Hřeje, ale nepálí. Pronikavě září, ale neoslňuje.

Symbolem transcendence je ohnivý pták Fénix, který nespálil svět, ale sám sebe, aby mohl povstat ze svého popela. Symbolem napětí mezi nebem a zemí, které vede od božského k člověku, je blesk - zásah osudu, který otřese zažitými jistotami, živoucí pravda, která zhroutí strukturu našich iluzí jako domeček z karet. A Prométheus? Prométheus je ten, kdo nejen vstoupil do středu božského ohně, ale ještě se s ním vrátil mezi své bližní, aby s nimi sdílel své poznání podobně jako Buddha nebo Kristus.

A na závěr úryvek z filmu Blade Runner - rozhovor mezi replikantem a jeho stvořitelem.
.

Tyrel: The light that burns twice as bright burns half as long, and you have burned to very very brightly Roy. Look at you, Your the prodigals son. Your quite a prize.

Batty: I've done, questionable things-

Tyrel: -also extraordinary things, reviled in your time.

Batty: Nothing the god of bio mechanics wouldn't let you into heaven for.

Scéna pokračuje tím, jak replikant, nevděčný syn, rozdrtí svému bio-mechanickému stvořiteli lebku. V samém závěru filmu však vykoná akt milosrdenství a zachrání svého úhlavního nepřítele. Umírá a z ruky mu vzlétá holubice. Obojí ilustruje monumentální a dramatické rozpětí člověka ohnivého typu. - Přestože v tomto případě to byl jen "robot", jemuž vypršel naprogramovaný čas existence. - Avšak "kdo z nás tu bude večně?" Vzlétající okřídlená holubice, jakoby symbolizovala jiskru, jež se z člověka vrací k božskému ohni.