Živel voda

Voda je praslovanské slovo neredukovatelné na nějaký jiný význam. Původní základ byl pravděpodobně mužského rodu vod-ó-(r) nebo vod-ó-(n) projevující se v řec. hydór nebo něm. wasser.

Zatímco oheň vylétá ze středu kruhu, voda vždy směřuje dolů, směrem ke své nejhlubší a nejširší mase. Padá shora z nebes a pak stéká údolími a říčkami dolů do moře, evolučního prapočátku života. Odtud se zase silou ohně (slunce) vypařuje a proměňuje se v páru. (Pára, jak už víme, je odvozeninou profánní podoby ohně - řec. pýr). Jakoby se "lehká" voda proměňovala ve vzduch + oheň (páru) a jako těžká opět vytvářela tekuté vodní skupenství, v němž opět padá k zemi, k moři, ke své nejucelenější mase. Lehká voda už není příliš voda, stejně "lehké" ženě už také připisujeme jiný status; ztrácí svou přilnavost a gravitaci. Zatímco jiskra vylétá ze středu na obvod, kapka obvykle padá shora dolů, ačkoliv kapky mohou i šplíchat, když vyletují odstředivou silou z kroužící masy vody, čímž vzdáleně připomínají jiskry. Zdá se, že kapka je analogií jiskry, jednotlivý, individualizovaný prvek elementu, který opouští živlovou masu nebo se do ní vrací. Konec konců sperma a spermie má v sobě cosi z elementu vody i ohně. Vylétá odstředivou silou jako jiskra z ohně, ale směřuje (jako kapka) ke gravitačně hutnější substanci vajíčka, čímž je stvořen nový život, nový vesmír.

Jakoby oheň symbolizoval pohyb ven a nahoru, zatímco voda pohyb dovnitř a dolů.

Cyklus vody tvoří nekonečný koloběh životních proměn.

Stejně tak jsou lidé elementu vody mistři proměn, lidé tisíce tváří, u nichž nemůžeme najít dno ani hranice, jen neustálou proměnlivost duševních stavů bez pevného nebo stabilního charakteru.

Lidé typu voda jsou obdařeni bohatou fantazí, jsou zahlceni obrazy, které produkuje jejich nevědomí (podzemní voda) a které se jim jako pára zhmotňují před jejich duševním zrakem jako sny, vnuknutí, tušení, básně a obrazy. Není se proto čemu divit, že tíhnou ke světu psychologie, umění a především hudby. Hudba plyne v čase stejně jako voda v prostoru. Rychle nebo pomalu, konejšivě nebo bouřlivě, může být jako médium vody nositelem jakýchkoli pocitů a duševních stavů.

Dovedou se hluboce vcítit do statních, proniknout k tomu, co se jim děje "pod kůží", pod povrchem, v jejich nevědomí. Bývají spovědními vrbami a přirozenými terapeuty. Dovedou naslouchat, nasávat a vstřebávat pocity lidí (jako houba). Aby to však dovedli k dokonalosti, musí si osvojit schopnost "samočištění" - regenerace - tj. musí umět nejprve vyléčit sebe samotné, aby mohli pomáhat ostatním. Teprve řeka, která živě proudí a má schopnost samočištění, která se znovuzrozuje (regeneruje), může léčit a očišťovat zranění ostatních. Mnozí vodní lidé chtějí pomáhat druhým a obětovat se pro ně, ale sobě pomoci neumí. Jak vás ale může očistit řeka plná vlastního kalu, která neproudí a neumí odplavovat bolest vlastní? Kolik lidí se může umýt ve stejné vodě, aniž by se voda ušpinila? Nekonečně mnoho, pokud voda proudí. Žádný, pokud stojí.

K odplavování bolesti některým lidem živlu voda slouží alkohol. (Nejpočetnějším potomkům praslovanů jednoduše "vodka").

Jak se v přírodě voda regeneruje? Tím, že se filtruje skrze živel země (písek, podloží), nebo skrze živel vzduchu a ohně, když se odpařuje. Tedy vždy kontaktem s jinými elementy. Avšak proudění vody je podmíněno jednoduše tím, že má kam odtékat. I my se čistíme, "katarzujeme", když uvolňujeme a vyjadřujeme své emoce, vypouštíme je. Pak nová energie přitéká. Přitéká, když dáváme. Když dáváme, dostáváme. Pak je řeka emocí a v pohybu a udržuje se čistá. Dáváním mění své skupenství, regeneruje se a znovu přitéká.

Voda omývá břehy pomalu a trpělivě. Jen voda dokáže konejšit, přinášet útěchu. Oheň povzbudí, vzduch přijde s něčím chytrým a země s něčím praktickým, ale nedovedou pohladit. Jen voda má tu moc přinést úlevu trpícímu, když cítí, že mu druhý rozumí, aniž by cokoliv musel říkat. Jeho duše to ví. Ve vodě se ztrácí ostrá hranice mezi světem toho, kdo vypráví a kdo naslouchá. Ve vodě se zvuk šíří nekolikrát rychleji.

Vodní člověk, když se cítí veselý, jakoby stoupal s lehkostí k nebesům: voda se rozpouští a mění se v páru a člověka nic netíží, je to jakoby se vznášel. Pak zas potemní nebe a těžké kapky začnou dopadat na zem a člověk okamžitě spadne ze svých výšin. Stačí maličkost a nebe se zničehonic zatáhne, dobrá nálada je ta tam a po slunci ani památky. Těžké, husté mraky pokrývají celou oblohu a vodní člověk se cítí těžce a depresivně, zádumčivě a melancholicky, protože pomalý pohyb po vlastních nohou a po tvrdé zemi, když jeho pocity nejsou neseny sluníčkem a vánkem do širé krajiny, mu není vlastní, neboť voda touží příjemně a lehce téct, splývat s proudem, obtékat překážky a radostně si zurčet čistými emocemi. Je-li dovoleno vodě téci a energie volně proudí, pak zákonitě, dříve nebo později, negativní emoce samy od sebe odezní, odnese je čas a voda je zase čistá a klidná. Mysl se utiší. Jen od těch překážek a tíživých omezení, stejně jako všech potenciálních konfliktů, by chtěl vodní člověk utéct - nahoru - ke svým snům, kde je vše lehké.

Ve vodním živlu mizí hranice mezi já a ty, mezi já a světem. V této neurčitosti se může vodní člověk ztrácet. Není si schopen uvědomit svou zodpovědnost, tam kde by měl, a připisuje si tíživou vinu tam, kde by neměl. Schází mu objektivita (vzduch). Přeceňuje subjektivní komponentu (jak se přitom kdo cítí). Trápí se věcmi, s kterými by se při troše nadhledu (volného prostoru) trápit nemusel, ale on je starostmi zaplaven, vrší se jedna na druhou a člověk má pocit, že se v nich utopí - má jich "až nad hlavu" nebo mu v lepším případě "teče do bot". I o lásce říkáme, že člověk je v tom "až po uši". Voda je totiž symbolem emocí a prožívání vůbec. City přicházejí a zaplavují nás - a zase odcházejí.

Voda je slabá a bezbranná jen zdánlivě. Sebevětší překážku obepluje nebo se přes ní prostě přeleje. Sebetvrdší překážku rozmělní a podemele. Má čas. Moře času. Voda stále přitéká. Její působení je v dlouhdobém měřítku mocné, přestože nejprv neviditelné. I malá kapka vyhloubí nejprve jamku a nakonec Macochu.

Co potřebuje voda nejvíce? Povrch, po němž by mohla téci, o který by se mohla opřít, hroudu země, která by vymezila její cestu. Voda pomalu teče a když narazí na hranici, hráz, hroudu hlíny, zastaví se a počne se shromažďovat. Z řeky se stává přehrazený (a spořádaný) rybník. Vodní člověk se zafixuje na svého partnera (hroudu země, k níž se přichytí a o níž se opře) a ani si to neuvědomí. Ale to už přestává téct, zurčet a vyvíjet se; přestává volně žít a hledat nové krajiny k objevování. Malý rybníček na návsi - kam dál by tekl? Už je doma!

Jakmile nalezl oporu a bezpečí, zastavil se a usadil. Vodní člověk má tendenci k závislosti na svém partnerovi, ke kterému příliš přilne, aby si vynahradil chybějící pocit bezpečí. Zoufale se bojí být sám. Chce být obklopen - krajinou, skálou, která ho chrání, chce splynout s druhým, chce přilnout a nepustit se. Nejvýhodnější strategií pro něj je učinit druhého taktéž závislým na sobě, aby si tím druhým mohl být jistý.

Co se však stane, když se proudící potok zastaví a začně proměňovat v kalný rozbahněný rybníček? Když do sebe začne voda pojímat příliš mnoho země a přestává být průzračnou? Zleniví. Začne zahnívat. Přichází o energii. Pak je třeba zkoumat - jaký blok zastavuje mou energii? Protože pokud voda přirozeně přitéká, je jen otázkou času, kdy se voda v údolí nashromáždí a samospádem přepadne přes nejbližší hráz a pokračuje zas ve své cestě. Pokud na vodního člověka zatlačíte, možná se pohne. Sám však žádný zdroj pohybu nemá. Maximálně může následovat své sklony.

Protože vodní člověk postrádá schopnost energetizovat sám sebe jako ohnivý člověk, ani nemá pevný plán jako zemní člověk, má tendenci zůstávat v pozici oběti, bezmocnosti nebo hypochondrie. Dokonce mohou do svých "bažin zoufalství" stahovat i druhé, kteří se jim snaží upřímně pomoci. Nebo ve své sebelítosti veškerou pomoc odmítají a odhánějí. Jediná rada pro element vody zní: počkejte. Je jen otázkou času, kdy tento pocit odpluje, stejně jako připlul. To je jediná jistota: že musí odejít, protože přišel. Tuto podstatu - proměnlivost - všech duševních procesů jakoby člověk typu voda však nemohl stále nahlédnout a snažil se schovat v nejbližší prohlubni, tůni či jeskyni. Proměnlivost vody vodní člověk nenahlíží, protože se nechal ovládnout svou tendencí k přilnavosti. Voda potřebuje povrch, k němuž by přilnula. Přílišným přilnutím však voda ztrácí svou čistotu, neboť jejím údělem je proudit. Člověk typu voda by rád z každé zastávky učinil tu konečnou - a zamrazil nebo "zaskleníkoval" čas. Ale to možné není: čas proudí dál a voda teče k moři, a ni tam se nezastaví. Cesta vody je nekonečná.

Vodní člověk se musí naučit žít na hraně mezi jistotou a nejistotou, naučit se hravosti, s níž se může procházet po pláži emocí. Jednu chvíli vyjde vstříc emocím a požadavkům světa, druhou chvíli zaleze do bezpečného úkrytu okolních skal. V rozbouřeném boři se bojí, že by se ztratil, v bezpečí své nory však stagnuje a uhnívá.

Symbolem hravosti elementu vody je delfín. Je znamením emocionální inteligence s prvkem nadhledu: umí vyskočit nad hladinu a nadechnout se kdykoli elementu vzduchu: to jest, kdykoli chce podívá se na věc "objektivně" a odloží svět vlastních emocí, aby se zase vrátil zpět a pokračoval ve "hře pocitů". Těsně u hladiny je totiž nejvíce světla, jasnosti a hravosti - všimli jste si?

A naopak, když vodního člověka něco hluboce zraní, bolest do něho vjede jako ohromný kámen, který se ponoří na dno moře. Zůstane tam, v hlubinách nevědomí, už navždy a nic jej už neodstraní. A o tomto kameni nikdo nemusí nic vědět, neboť až na hladinu nesahá, a tak není vidět. Leží tam zdánlivě zapomenut, na věky.

Voda je však trvalejší než kámen a po velmi velmi dlouhé době jej nakonec stráví, obrousí a pohltí. To voda je věčná.

Ploché kamínky (žabky) však odskáčí po povrchu a věci, které vodního člověka do hloubky nezasáhnou, zase rychle zapomene. Jen hluboké a zavážné dojmy si jeho duše pamatuje. Zato však navždy.

Koho vodní člověk vpustí do svých hloubek? Nikoho, kdo se přímo a zprudka ptá. Své tajemství začne "vyzpívávat", jen když se sám rozmluví a jeho slova začnou sama plynout "samospádem." Pak je třeba jen pozorně naslouchat a nechat ho mluvit. Možná že to, co nám chce říci teď, už nám nikdy více nepoví. Stejná slova se neposkládají vedle sebe dvakrát. A jiná situace, jiné pocity, přinesou zase jinou skladbu slov. Odtud záliba v poezii a kouzlu nálad.

Voda v krajině nikdy neteče rovně. Stejně tak vodní člověk až s odstupem hledě na svou minulost rozpoznává, proč musel jít tudy a ne jinudy, jakými zákruty a zdánlivě slepými ramena na své cestě musel proplout. Stejně tak nerad říká věci přímo, ale používá přirovnání nebo raději uhne a stočí řeč někam jinam; anebo prostě mlčí.

Vodnímu člověku je zatěžko opustit staré a jisté, k čemu přilnul. Podpobá se do odpoutávání kapky od nějakého povrchu. Objem stoupá a stoupá; druhý člověk nic netuší - a pak se najednou kapka celá uvolní. Proto jsou někdy rozchody tak náhlé a nepochopitelné. Cosi se hromadilo v nevědomí - ačkoliv na povrchu bylo vše bylo při starém - a najednou se zničehonic kapka utrhla. "Trpělivost přetekla" v jediné malé chvíli. "Čo bolo, to bolo - dost bolo," řekne si něco v člověku a odpoutá se. Síla gravitace převáží nad silou přitažlivosti.

Vodní člověk je náchylný k manipulaci, je přespříliš ochoten vyjít druhým vstříc v jejich očekávání a tlacích. Chová se tak, jak to od něj ostatní očekávají. Voda příjmá tvar a barvu povrchu, po kterém teče.

Voda však má i jiné skupenství, jímž je led. Vodní člověk, aby se ubránil nežádoucím emocím se někdy uchýlí k rozumové sebekontrole a své city potlačí. Chce zapomenout. Jeho duševní život však začíná odumírat, voda nemůže volně proudit. Led pak potřebuje znovu roztát, protože "s velkou bolestí zmizela z jeho světa i všechna velká radost." Zůstává jen jeden šedivý den, který se donekonečna navrací. (Symbolicky je to ztvárněno ve filmu Ground Hog Day - Na Hromnice o den více (1993). Bill Murray musí žít v prokletí téhož dne do té doby, než se naučí hloubce i hravosti citového prožívání, jemuž se ve svém cynicky novinářském životě slavné celebrity
vzdálil. Z města stejně nemůže odjet kvůli sněhové "kalamitě" - citové blokádě. Když se tomuto umění naučí - dokonce se naučí i hrát na piano! - získá si sympatie Anie MacDowellové. Ale to neznamená, že má vyhráno: jen se mu otevřela cesta do světa ostatních emocionálních bytostí, od něhož se zcela odřízl.)

Jako žije oheň napětím mezi zemí a nebem, žije voda napětím mezi přilnavostí a pouštěním, povrchem a hloubkou. Voda, která není přilnavá ani trochu, může být totiž kluzká a nemůže utvořit hloubku tím, že vyplní nějaký prostor. Voda, která je přilnavá příliš, může být hluboká, ale neproudí. Stejně tak neproudí voda zamrzlá. Živel vody symbolizuje schopnost člověka propolouvat flexibilně mezi povrchem a hloubkou citových vztahů a souvisí s duševním zdravím.

Podstatou vody je vztah k celku, jímž se regeneruje. Celek, oceán, je vždy průzračný. Malé vodní celky, stojaté louže, jsou špinavé. Právě citová nebo sexuální výměna energie mezi partnery regeneruje jejich duševní život. Co zůstává v izolaci, zahnívá (země) nebo vysychá (vzduch). Podstata vody se ztrácí.

Jen voda, která je čistá, která se neustále regeneruje v kontaktu s jinými živly, která se neizoluje, umožnuje vidět jasně a do hloubky. Jakékoli rozvíření emocemi hladinu zakalí a intuice, kterou má vodní typ tak rozvinutou, uvidí jen "rybím okem" nafouklé projekce vlastních přání. Pohyb, emoce přinášejí zkreslení stejně jako jejich násilné zastavení, chlad, led a sebekontrola. Jen klidná a pružná mysl zrcadlí pravdu, je "zrcadlem hvězd".

Jen voda dokáže odpouštět, konejšit, hladit, přinášet úlevu a ozdravení duši. Jen voda dokáže bezdpodmínečně milovat. Absorbuje pocity druhých jako své vlastní. Je účastná a nikoho nesoudí. Dává druhým ulehčení, ale tíži druhých přebírá a nasává do sebe, což může být nebezpečné, pokud neumí očišťovat své nitro: pak totiž není žádný psychický problém vyřešen, jen změnil svého majitele a dřív nebo později se opět při změně podmínek "vyplaví napovrch". A naopak: očištěné nitro může skrze neohraničené a rezonující médium vody zpívat o kráse, kterou vidí a cítí a předávat své pozitivní energie ostatním.

Nejkrásnější chvalozpěv moudrosti vody pronesl Pavel v Listu Korintským:

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.

Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.

A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.

Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.