Živel vzduch

"Nejčastěji mluvím o ničem. To je totiž jediné, o čem něco vím."

Oscar Wilde

Předopna vz- značí pohyb vzhůru, proti něčemu nebo zmohutnění činnosti. Slovo duch souvisí se slovem dech jako prvotním projevem života, ale také také s prostupným otvorem, který umožňuje proudění (prů-duch). Duch je slovo praslovanské. Vzduch, je tedy cosi jako vzhůru se pohybující nebo zmohutňující se základní substance života, která jako svou podmínku vyžaduje prostor, jímž může procházet.

Jeho podstatou je pohyb, hlavně pohyb otvorem, který odděluje uvnitř a ven (ústy, dveřmi, oknem, komýnem či ventilací). Proměňuje svoji hustotu, stlačený plyn zkapalní, zatímco řídký plyn anihiluje. Znamená to, že vzduch potřebuje určité hranice a omezení, ale dosti prostorné, jimiž by se pohyboval. Zhuštění plynu má svou analogii v zhušťování zápisu informací při vypalování na CD - ale přeci jen každá informace vyžaduje aspoň nějaký prostor k uložení. Ale hodnota informací na CD se opět ukáže, až když jsou opět informace v pohybu. Ve své čistě hmotné, statické podobě (element země), existují jen potenciálně (jako stopa). Stějně tak rozmělněný kámen opouští masu země a zrníčkem prachu se stává součástí masy vzduchu, která jej zakrátko donese třeba na druhý konec světa - zrovna do vašich plic. Vzduch, který právě dýcháte, mohl před chvílí procházet plícemi Michaela Jacksona nebo Dalajlámy. Už chápete jeho rychlost, prostorovost a nepovšimnutelnost?

Vzduch je v elektronickém věku symbolem rychlého přenosu informací z místa na místo.

Vzduch proniká všude, je lehký a pohyblivý, nehmatatelný a neuchopitelný, dokáže se pohybovat velmi rychle a snadno.

Člověk vzdušného typu chce být "všude, kde se něco děje", chce být "při tom." Je roztěkaný a zvědavý, žije "v poklusu". Chvíli je tu a chvíli je tam. Nikde nepobude, nikde se nezdrží. Jeho podstatou je ustavičný pohyb. Vzduch proniká všude, do šířky a do výšky, ale ne do hloubky. Tam pronikne jen voda. Naznačuje to, že lidský rozum pronikne do mnohých oblastí, ale ne do nejzaších hloubek života, kam může proniknout jedině voda, intuitivní moudrost - či oheň, otřásající vhled.

Vzdušný člověk rád uhýbá od konkrétních skutečností (země) směrem k abstrakci (do vzdušných zámků, do světa slov a idejí). Zemské jej spoutává a tíží, zdá se jim pomalé a omezující. Rádi by od něho vzlétli a cestovali "na lehko", volní jako ptáci. Nezajímá je konkrétní (to je příliš prosté a fádní), ale teprve myšenka, vzorec, který obsahuje to, co má více věcí společného. Doma jsou v abstrakcích, teoriích, vzorcích a pojmech. Karikaturou tohoto typu je roztržitý učenec, který si neumí ani zavázat tkaničku od bot.

Ideálem vzdušného typu je naopak génius, jehož duch proniká všemi formami k základním principům, podle nichž funguje tento svět.

Vzdušní lidé si libují v matematice, protože ta nevyžaduje žádné zatěžující empirické důkazy a pohybuje se v oblasti naprosté jasnosti a přesnosti. Bez vzušeného elementu by neexistoval svět vědy, ale ani žádný znakový systém, který využívá i hudba, poezie nebo malířství. Jako je země světem faktů a daností, je vzduch světem mezer, svobodného prostoru mezi nimi. Vzdušní lidé zachovávají vždy odstup, respektují prostor svůj i toho druhého. Nechtějí se až tolik dotýkat (země) nebo něco příliš prožívat (voda) nebo se pro něco příliš nadchnout (oheň).

Vzdušnému elementu nesmíte uzavřít spojení se světem a s okolním prostorem. V zavřené místnosti se zalkne a zemdlí - nebo naopak exploduje!

Má-li otevřené okna a dveře dokořán, je dokonale spokojený: může volně proplouvat všemi směry a získávat a šířit informace. Pak je šarmantní a lehkovážně zábavný, protože se cítí volný jako pták, může volně "dýchat". V zavřené místnosti by uhynul steskem po svobodě.

V soužití s ním musíme pochopit, že se nechce příliš vázat (jak to činí přilnavá voda a stabilní země). Je-li příliš spoután, jeho city vysychají, vzduch je vysouší, a vzdušný člověk přiichází o všechen svůj vtip a "šťávu" a vztah se stává pouze formální. Vztah se vzdušným člověkem musí volně "dýchat" a okna možností a výhledů do krajiny nesmí být přebita petlicemi.

Vzduch je živel, mezera, která spojuje všechny objekty. Teprve mezera mezi objekty může být nositelem informace. Řada jedniček bez vložených nul (mezer) by nebyla nositelem žádné informace.

Vzduch je průzračný, takže díky němu vidíme vše, jaké to je! Voda může zkreslovat to, co přenáší podle citů a dojmů, ale vzduch je naprosto čisté, jasné a neutrální médium. Stejně tak je vzdušný člověk "objektivní", přitom však družný a přátelský, bez námahy a s lehkostí navazuje kontakty. "Propojuje" všechny navzájem. Nevadí mu společnost více lidí, v níž se lidé překřikují. Komunikuje vtipně, ironicky, suše i zábavně, ale zásadně zůstává nad věcí. I jeho myšlenkové pochody jsou spojité a propojené, takže má vždy něco vtipného na jazyku. Má vždy co říci a reaguje velmi pohotově.

Emocionální nadhled a odstup vzdušního živlu umožňuje nepřátelům setkat se na neutrální půdě a vyjednávát bez přílišných emocí. Vzdušný člověk nebere nic přespříliš vážně. Ani sám sebe. Jak by také ne, je-li skrze něj vidět! Mívá skvělý smysl pro humor. Hlavně suchý humor (bez příměsi sentimentu - živlu voda)

Bez nad-hledu, prostoru mezi věcmi, pro-vzdušnění a odstupu od věcí samých, by však nejspíš neexistoval žádný humor a smích. Vždyť také při smíchu vyrážíme spontánně vzduch ze svých plic.

Tato lehkost, snadnost a neemocionálnost nejde ostatním elementům "do hlavy". Vodnímu se jeví chladný (jaktože nic necítí?), zemskému nespoutaný a neřádný (kde zase lítá? má zas hlavu v oblacích?) a ohnivému mazaný nebo chladný (ten nevěřící pes snad nectí žádné zásady, víru nebo ideály!). Pro ostatní elementy je neuchopitelný, protože prostě vzduch je neuchopitelný. Ale bez vzduchu by nebylo možné pochopit cokoli ostatního. A tak vzdušný člověk často chápe druhé, ale sám zůstává nepochopen. Spojuje druhé, ale sám často zůstává osamělý.

Expanzivnost vzduchu tenduje k řídkosti. Pokud se snaží vyplnit všechen prostor - porozumět všemu - tak neporozumí ve skutečnosti doopravdy ničemu. Jen tak trochu tuhle a támhle. Živel vzduchu je skvělým médiem, avšak bez spojení s jinými živly se proměňuje v neproduktivní "tlachání o ničem", sype milóny slov, ale nic podstatného z něj nevypadne (ačkoliv může být velmi inteligentní!) Zkrátka, vzduch musí mít co spojovat. A k tomu potřebuje kontakt s jinými živly, které mu dodají citový (voda), ideový (oheň) nebo empirický materiál (země).

Mnoho "vyprázdnělých" vzdušných lidí můžeme najít ve světě právníků, kteří prostě pracují pro toho, kdo dá víc. Bez spojen s jinými elementy nemůže vzdušný člověk pocítit jakokoli jinou hodnotu, než tu, jež je reprezentována číslem. Číslo je pro něj reálnější než skutečnost, resp. pro něho je číslo skutečnost. To samé hrozí vědci, který navrhuje atomovou bombu a nepřemýšlí, k čemu bude použita, protože to už nepociťuje jako svou starost (voda) a zodpovědnost (země).

Výhodou vzduchu je ohromná pružnost, rychlost a flexibilita. Na internetu se cítí jako ryba ve vodě - zkrátka: ve svém živlu. Vzdušný člověk si je vědom relativity všech věcí a znaků.

Bez spojení s hodnotou, jež tyto věci, lidé a myšlenky jsou samy o sobě, se však stává pouhou chodící encyklopedií. Pak se může zvednout člověk ohnivého typu, bouchne pěstí do stolu a zařve: "Tak o čem to, doprdele, celé todle všechno je?" A vzdušný člověk jen pokrčí rameny a řekne si: "to je asi nějaký blázen nebo labilní jedinec, když se tak rozčiluje" a poznamená si k němu v notýsku nějaké trefné číslo.

Vzdušnému elementu, který vyplňuje prostor většiny kateder a škol, hrozí vyprázdnění všude tam, kde se učí teorie pro teorii. V takovém případě se vzdušný živel rozkládá sám v sobě, stává se zoufale řídký a prázdný. Pak už to není ani živel - živoucí médium propojující svět lidských bytostí a přinášející nové informace - ale vakuum. Z instituce, která má předávat ducha, zůstane jenom instituce.

Jako je země bez vzduchu obsahem bez formy, je vzduch bez země formou bez obsahu. Je-li pro Aristotela bůh formou formy, říká tím vlastně, že bohem je pro něho čistá esence ducha.

Vzduchem vyprázdněný "vakuový" člověk pochybuje o všem, je věčným skeptikem a všemu se vysmívá, říká si v duchu, jak nad vším vyzrál, když se do ničeho příliš nezapojil, ničemu neuvěřil a ničemu nepropadl. Na druhou stranu může závidět druhým prosté štěstí jejich víry a naplněnosti smyslem.

Vzpomínáte, jak jsem hovořil o tom, že vzduch nemůže proniknout do nejzažší hloubky? Právě tato hloubka tu stále čeká na své objevení, ale vzdušný člověk si nepřipouští její existenci v jejím opravdovém, existenciálním významu. Nejpohodlnější cestou je pro něj prohlásit oblast, kam proniknout nikdy nezkusil, protože neměl dost jiných charakterových kvalit než svou flexibilitu a chytrost, za neexistující.

Problémem vzdušného typu je také cokoli brát doopravdy vážně. Že jsou hodnoty relativní, neznamená, že neexistují. Znamená to, že máme být tolerantní k hodnotám ostatních, které se od našich mohou lišit.

Pastí vzdušného typu je zabřednutí ve vzduchu samém, v izolaci neboli ve zdánlivé nezávislosti. Ve skutečnosti je vše závislé na všem!

Vzdušný člověk (zdánlivě "duchovní") si může myslet, že smát se všemu nebo být stranou ode všeho = osvícení. Vzdušný člověk, který ničemu nevěří a vše zpochybňuje si neuvědomuje, jak necitlivě se chová k hodnotám, v které věří ostatní. Podstatou obojího je akumulace pýchy na vlastní rozumové schopnosti a neochota se přiblížit jiným živlům, které nás spojují s bohatstvím a rozmanitostí života, které teprve ve své syntéze a úplnosti mohou přinášet moudrost.

Vzduch má totiž objekty propojit, ne se od nich separovat. Právě v hledání souvislostí mezi věcmi nachází živel vzduchu svůj smysl. Předávání souvislostí je podstatou výuky. Kdo předává pouhá fakta bez souvislostí, nepředává nic, a není divu, že se necítí smysluplně: vždyť nenaplňuje smysl toho, čím je, a nemůže ochutnat jaké to je, cítit se ve svém živlu! A není divu, že nesmysluplná pak připadá výuka i jeho žákům. Inteligence může být pronikavá a čistá jako vzduch, ale k pouhému výčtu faktů žádná inteligence není potřeba.

Vzdušný člověk může zabřednout ve světě svých mentálních reprezentací a modelů reality, protože se bojí reality dotknout. Může být přespříliš opatrný, nemá dost "srdce", aby se do něčeho opravdu ponořil. Bez vzduchu to nejde, ale samotný nestačí. Žádný živel pochopitelně není lepší nebo horší, veškerý problém spočívá v jednostrannosti.

Problém postmoderního umění může spočívat právě v tom, že je příliš "vzdušné". "Vzdušné" funguje tehdy, když propojí něco vzdáleného v nečekané a přínosné souvislosti. Pokud propojuje jen, aby propojovalo - z pouhé nudy - zůstane pravděpodobně znuděný i recipient takového díla; v lepším případě se "pobaví".

"Bav se a odvaž se" jsou hesla typická pro expanzi archetypu vzduchu napříč naší kulturou. Ve výsledku se pak "tlachá, aby se tlachalo", "učí, aby se učilo" a letargické mávnutí "všechno je vlastně jedno" převládne nad vzrušujícím hledáním toho, jak může to, co máme před očima, souviset s tím, co se děje na druhém konci světa nebo co se dělo před 2000 lety - to jsou ve skutečnosti "vzdušné" výzvy hodné zvídavého ducha. Ten se však rozvíjí tehdy, když se moho žáci na školách od malička ptát a učitelé odpovídat - a ne naopak. Když se učitelé ptají jen na to, co chtějí slyšet, ale co je ve skutečnosti nezajímá - a žáci zjišťují, že nedostávají smysuplné odpovědi na své otázky, nejenže se křídla jejich ducha zatáhnou, ale i učitel pozbyde veškeré opravdové autority. Aby si člověk uchoval zvídavého, okřídleného ducha, musí tak učinit navzdory (!) výchovnému systému, k tomu však nemá každý žák dosti vnitřní síly - a motivace se na takovém systému dál podílet. Nekonformní duch spíše odstoupí, odmítne se podílet na vytváření takového systému a tak společnost přichází o to nejcennější co má: o lidi schopné klást otázky. Zůstanou z větší části jen ti, kteří jsou schopni odpovídat, ale neumí se ptát.

Náš svět se čím dál víc "provzdušňuje" - je plný vln telekomunikačních spojů - v tuto chvíli víří v prostoru kolem vás milióny letících SMS a hovorů. Vzduchu vděčíme za mnohé: jazyk, poezii, vědu, technologii, ale současně souvisí přeceňování vzdušeného živlu s narůstající osamělostí, odtržeností od druhých - ač jsme zdánlivě stále více propojeni, jsme uvnitř stále více odděleni. Lidé žijí stále více sami, převažuje individualismus, žití v singlu, ubývá rodin s dětmi. Na propojení a přilnutí je totiž elementu vody. Milióny slov, telefonních hovorů a prochatovaných hodin nás zdánlivě spojí, ale mohou prohloubit naši oddělenost v nás samých.

Lidé ovládaní elementem vzduchu usilují o poznání všeho míra, jako Goethův Faust. Je to element géniů a vědců.