Živel země

Země, zem je také praslovanské slovo, související s védským kšáh, lat. humus. Rekonstruovaným prazákladem je praděpodobně dhéghom, jež dalo vzniknout i tvarům jako řec. chyón nebo gnom. Gd nebo gh se přesmykly v slovanských jazycích na z.

Země je to, po čem kráčíme a co je stále pevné, stabilní, nepohnutelné a relativně neměnné. Můžeme se o ni opřít jako o pevnou skálu. Pokud ji chceme přetvářet, vyžaduje to mnoho práce a trpělivosti, odolává všem změnám. Čím pevnější formu ji však dáme, čím více do ní investujeme, tím déle v tomto tvaru vydrží. Čím poctivější práce, tím šťavnatější nám země vydá ovoce. Ale není to hned a zadarmo, je třeba trpělivosti. Je nejstálejší a nejpevnější ze všech elementů a má nejurčitější formu a tvar. Tvar skály je ostře ohraničen, na rozdíl od ohně, vody a vzduchu, které volně proudí a neustále se proměňují. Po zemi se můžou převalit tornáda, povodně i ničivé požáry, ale země jakoby zůstávala nepohnutá a klidná.

Stejně tak člověk zemského typu. Je to strážce tradic, o něhož se můžeme v klidu opřít. Je důkladný, stálý a těžko s ním pohneme. Má sklon brát všechno doslova a vážně. Je to velký dříč, dokáže vytrvale snášet zátěž a utrpení. Je nejzodpovědnější a nejpracovitější ze všech typů. Svou práci bere jako poslání. Má velmi dobrou paměť - jako geologické podloží země, které je kronikou života až ke trilobitům. Soustředí se především na fakta, vždy zůstává těsně nad zemí, létání ponechává "pomatencům". Ve stejné míře mu ale chybí odstup od vlastních problémů a sebe sama.

Má spřízněný vztah k půdě, hlíně a rostlinám. Země je pro něj archaickou matkou (Gaiou), která jej nosí, živí a šatí, poskytuje mu vše, co potřebuje. Stojí oběma nohama na zemi. Oceňuje vše praktické a hmatatelné. Nemá rád vznášení se nad zemí v nějakých abstrakcích. Úmysly a sny pro něj nic nepředstavují, cení si pouze hmatatelných výsledků. Dokáže se dobře soustředit na jednu věc, ale je spíše jednostranný: pro něj existuje jenom jedna realita. Považuje se za realistu (o realitu se přeci opírá celým svým stoprocentně existujícím tělem) a všechny alternativní náhledy jsou pro něj mhlavé a matoucí. Přesvědčí jej jen to, co vidí černé na bílém, čeho se může dotknout. Žije skrze plně své smysly. Umí si dopřávat a užívat.

Přesto i stabilní země se nám někdy zachvěje pod nohama, když nastane zemětřesení. Stejně tak i hněv zemitého člověka může být strašlivý, když se jednou rozohní. Za poklidným zevnějškem se může probouzet sopka a její varování přichází v podobě dýmu a doutnání. Hněv se v něm hromadí dlouhou dobu a pak se najednou provalí v celé své síle. Pedanterie, přenost, chorobná čistotnost a jiné šikany jsou ve skutečnosti projevem jeho potlačené agrese, kterou takto přidušeně upouští a doutná a terorizuje tím své okolí. V jiném případě se zemský člověk naopak stává nesnesitelný svou monotónností, nerozhodností a pomalostí (pasivní agrese). Rád také jedná podle předpisů a byrokratická masáž zemitého úředníka se dá také nahlížet jako projev dovolené, precizně organizované agrese, kterou ve svýh knihách tak sugestivně líčí Franz Kafka.

Země zůstává dlouho dlouho stabilní (rigidní), dlouho se nic neděje, ale jakmile se jednou v zemětřesení pohne, je obtížné vrátit věci do původního stavu, vše se zhroutilo, nezůstává kámen na kameni. Stejně tak zemský člověk trpělivě odolává, déle než jakýkoli jiný typ, ale když se zhroutí, je obtížné ho "poskládat" zpět. Stejně tak s důvěrou. Je velmi důvěřivý, ale je-li jdnou zklamán, už nikdy nezapomene. Z tohoto důvodu se tak obává všech otřesů, je skeptický a nedůvěřivý, bojí se jakýchkoli změn. Jakákoli změna je totiž známkou potencionální hrozby, že se vše může zhroutit. Bojí se přílišných novinek, radši se drží zaběhnutých a tradičních postupů. Nedůvěřuje planým slibům. Střeží se neuváženosti, ukvapenosti a hektičnosti ostatních živlů.

Krásným příkladem zemského živlu je Stromovous a Entové z Pána Prstenů. Jejich myšlení a plány jsou ve srovnání s hobity velmi pomalé a opatrné, řídí se jedinou zásadou: "neukvapovat se". Ale jakmile se jendou rozohní, nic je nezastaví. "Burárum" hřímá zemský člověk, jakmile procitne ze své dřímoty.

Zemský člověk je ve vztahu věrný a oddaný až za hrob. Můžete se na něm ve všem spolehnout. Dokonce i když mu svazek nepřináší žádné citové uspokojení (nemá žádnou šťávu - vodu), může v něm po formální stránce setrvávat, neboť ctí tento závazek. Stejně tak je však věrný, když někoho zavrhne "do klatby" a do smrti jej nenávidí. Pro měšťanskou uraženou čest neplatí žádná promlčecí lhůta.

Zemský člověk je velmi tvrdohlavý. V pozitivním aspektu se to projevuje jako vytrvalost při sledování nějakého praktického cíle a překonávání překážek: je na to zvyklý, ví, že bez překážek to nejde. "Bez práce nejsou koláče". Ale v extrémní formě se z toho stává tupá zatvrzelost, melancholický, zatížený postoj k realitě. Pohybuje se pomalu a paličatě jako mezek. Neumí vzhlédnout a rozvinout svou fantazii jako Paegas, aby uviděl svou brázdu seshora. Raději zatne zuby a táhne dál. I když už jen konná něco, co ho vůbec nebaví. Musí. Musím, musíš, musíme - taková je realita zemského člověka. Nedovede pochopit, že existují i jiné živly, vášeň, svěžest deště a svobodný let. Drží se své hroudy, svého políčka, své brázdy. Ke stejné melancholické neradosti někdy nutí ostatní, protože vše vidí jen ze svého pohledu.

Na druhou stranu je země tím, o co se všechny ostatní živly opírají a bez čeho by zřejmě vůbec nemohly existovat. Je to pra-materie, pramáti, prapůvodní obsah, jediný živel, která je schopen dávat ostatním tvar. Aby mohla voda téci, potřebuje koryto, které určí tvar jejího toku. Abychom nabrali vodu z potoka, potřebujeme hliněnou nádobu. Abychom ji vypálili, potřebujeme oheň. A aby mohl oheň hořet, potřebuje dřevo, které vyrůstá ze země.

Vzduch, zdá se, se ze zemí nikdy neshodne: ona mu staví do cesty překážky v podobě skal, zdí a domů a on jí postupně, pomalinku rozrušuje, když její prachové částečky ulamuje a odnáší do dálky. Země je pro vzduch vězením, z něhož se explozí snaží prodrat ven (nebo implozí dostat dovnitř). Vzduch je pro zemi něčím, co jí věčně rozrušuje. Vedou spolu ustavičný svár, tak jako voda a oheň. Nic není věčné, ani země, ani voda, ani oheň, ani vzduch. Je jen věčná hra jejich proměn.

Poselství země zní: Abychom mohli žít, potřebujeme tělo, jídlo, práci a střechu nad hlavou. Všemi těmito dary nás obdarovává živel země